1
Autorita papeže jako nejvyššího vůdce katolické církve je založena na Písmu i tradici církve. Koncept papežské neomylnosti, jak je učeno v Katechismu katolické církve (CIC 891), potvrzuje, že papež je neomylný, když proklamuje doktríny víry a morálky „ex cathedra“, tedy když mluví ve své oficiální roli nejvyššího pastýře církve. Tato neomylnost je darem Ducha svatého, který zajišťuje, že papež v zásadních otázkách spásy nepochybí. Od definice dogmatu neomylnosti v roce 1870 na Prvním vatikánském koncilu byla ex cathedra neomylnost oficiálně použita dvakrát: v roce 1854 s definicí dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie a v roce 1950 s definicí dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie.
Biblický základ této autority pochází z Matoušova evangelia (Mt 16,18), kde Ježíš říká Petrovi: „Ty jsi Petr, a na té skále postavím svou církev.“ Tento úryvek zdůrazňuje jedinečnou roli Petra jako základu církve. V Janově evangeliu 21,15-17 Ježíš svěřuje Petrovi úkol starat se o jeho ovce, čímž potvrzuje jeho vedení nad křesťanskou komunitou.
Na Jeruzalémském koncilu (Skutky apoštolů 15,7-11) Petr vykonává toto vedení rozhodnutím, že obřízka není nezbytná pro spásu, což ukazuje jeho autoritu ve výuce víry. Autorita papeže je rovněž podpořena tradicí, jak je patrné ze spisů svatého Ignáce z Antiochie, který odkazuje na římskou církev jako na tu, která „předsedá lásce,“ a svatého Irenea z Lyonu, který tvrdí, že díky svému „nejvyššímu původu“ je nutné, aby „celá církev, tj. věřící všude,“ byla ve shodě s římskou církví, protože v ní „byla vždy zachována tradice, která pochází od apoštolů.“
Autorita papeže v otázkách víry a morálky a jeho ústřední role v církvi je tedy biblicky i tradičně podložená, posílená svědectvím rané církve a vykonáváním této autority po celá staletí.
