1 Zpověď hříchů u kněze je pevně zakořeněna v Písmu a tradici církve. Po svém vzkříšení dal Ježíš apoštolům moc odpouštět hříchy, jak je vidět v Jan 20,22-23: „Dechl na ně a řekl jim: ‘Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.’” Toto jasně ukazuje, že Ježíš ustanovil svátost smíření, přičemž svěřil apoštolům úkol odpouštět hříchy v Jeho jménu.
Navíc v Matouš 16,19 a Matouš 18,18 dává Ježíš apoštolům moc „svazovat a rozvazovat“, tedy autoritu odpouštět nebo zadržet hříchy. Tato moc byla předána následovníkům apoštolů, biskupům a kněžím, kteří působí jako služebníci smíření, jak učí svatý Pavel v 2 Korintským 5,18-20: „Bůh nás usmířil se sebou skrze Krista a dal nám službu usmíření.”
Ve Jakub 5,16 jsme vyzváni „vyznávat si navzájem své hříchy“, což zdůrazňuje roli kněží v modlitbě a přímluvě za duchovní uzdravení hříšníka. Toto je základ pro praxi svátostné zpovědi, kde kněz jedná ve jménu Krista a církve.
Autorita odpouštět nebo zadržet hříchy, zmíněná opět v Jan 20,23, jasně ukazuje, že tento čin je nutnou svátostí k obnovení společenství s Bohem a s komunitou. Odpouštění hříchů není pouhé doporučení, ale nedílná součást apoštolské služby.
Lukáš 5,24 a Lukáš 24,47 ukazují, že Kristus má moc odpouštět hříchy a tuto autoritu svěřil apoštolům, aby smíření bylo hlásáno v Jeho jménu. Zpovídat se knězi je tedy následování Kristovy vůle a hledání smíření s Bohem.
Na závěr, Židům 5,1-3 ukazuje, že kněžství v Nové Smlouvě zahrnuje obětování za hříchy. Kněží, jako služebníci Krista, přinášejí odpuštění a duchovní uzdravení prostřednictvím svátosti zpovědi.
Takže zpověď hříchů u kněze je aktem poslušnosti vůči Kristovu ustanovení, který dal církvi moc odpouštět hříchy a obnovovat společenství věřících s Bohem.
