1 Ti, kteří již byli očištěni a žijí v blaženém pohledu na Boha, přebývající v nebi, jsou známí jako vyvolení a svatí. Tito svatí nejenže mohou, ale také nám pomáhají tím, že se za nás přimlouvají u Boha. Prosí Pána za nás, jako věrní přátelé, kteří se přimlouvají za ty, které milují. Právě proto se katolíci modlí ke svatým, uznávajíce, že oni, blízcí Bohu, mohou přimlouvat za naše potřeby.
Podle Katechismu katolické církve, odstavec 2683, je přímluva svatých popsána jako nejvyšší služba, kterou poskytují Božímu plánu. Prosba o přímluvu svatých je tedy aktem důvěry a víry. Katolíci se modlí ke svatým s jistotou, že tito nebeští přátelé mohou předložit své modlitby Bohu za nás, přinášejíce požehnání a milosti do našich životů a na celý svět.
Praxe modlitby ke svatým má hluboké základy v Písmu. Ve Starém zákoně, ve 2 Makabejských 15, 11-16, je zjevení Oniase, již zemřelého kněze, modlícího se za celý židovský lid. To ukazuje, že spravedliví, i po smrti, nadále přimlouvají za ty, kteří zůstávají na zemi. V Novém zákoně, ve Zjevení 8, 3-4, má svatý Jan vidění, kde modlitby svatých vystupují k Božímu trůnu jako kadidlo, symbolizující neustálou přímluvu svatých za věřící.
Tak se tradice žádat o přímluvu svatých opírá jak o Písmo, tak o učení církve. Když se katolíci modlí ke svatým, nenahrazují tím roli Boha, ale uznávají společenství svatých a moc jejich přímluvy u Boha. Skrze toto společenství ti, kteří jsou v nebi, v plnosti svého spojení s Bohem, nadále poskytují pomoc putující církvi na zemi jako součást mystického těla Kristova.
